Historie

Od jihovýchodu tvoří hranici katastru Petřkovic řeka Odra. Zde nad soutokem Odry a Ostravice se odpradávna vypíná do nadmořské výšky 280 m (tj. asi 76 m nad hladinou Odry) vrch Landek. Svůj název získal až ve středověku, a to se spojení německých slov das Land - země a die Ecke - roh,kout.

Tento kopec se proslavil řadou archeologických nálezů, které jej řadí k nejvýznamnějším nalezištím z doby kamenné ve střední Evropě. První obyvatelé na území Petřkovic žili na Landeku před více než 25 tisíci lety a byli to lovci mamutů. V ohništích byly nalezeny i zbytky kamenného uhlí. Výzkumy bylo dokázáno, že tyto zbytky pocházejí z uhelné sloje, která vychází na povrch Landeku přímo pod tábořištěm. V Petřkovicích tedy, podle dosavadních zkušeností, bylo prvně rozpoznáno kamenné uhlí a zde také dalo člověku poprvé blahodárné teplo.

Tehdejší lovci nebyli jen primitivní stvoření ale měli již umělecké cítění. Důkazem toho je nejvýznamnější archeologický nález na Landeku , tzv.Landecká Venuše. Tato 4.7cm vysoká figurka, vyřezaná z krevele, znázorňuje torzo ženského těla a svým zpracováním se vymyká obdobným „ Venuším“, spíše se uměleckým pojetím blíží současnému umění.

V následujících dobách až po první slovanské osídlení, se územím Petřkovic pohybovalo mnoho kmenů a národů. Pod Landekem se vytvořily obchodní stezky. Jedna vedla od západu podél řeky Opavy a navazovala pod Landekem na druhou významnější starověkou „magistrálu“, tzv. Jantarovou stezku. Tato probíhala od pobřeží Baltského moře,podél horního toku Odry, a dále Moravskou bránou na jih k moři. Putovaly po ní karavany kupců, kteří obchodovali mezi barbarským severem a civilizovaným jihem. Po těchto cestách se i pohybovaly různé kmeny a skupiny lidí, které putovaly za úrodnější půdou, lupem, nebo byly vytlačovány jinými ze svých území.

V 6. stol. začínají na naše území proudit první slovanské kmeny. Na vrchu Landek staví opevněné hradisko. Později bylo hradiště nahrazeno kamenným pohraničním hradem.

Hrad byl pravděpodobně založen za vlády českého krále Přemysla Otakara II.-„Krále železného a zlatého“, který kromě vedení mnoha vítězných válek , vybudoval množství měst, hradů a klášterů. Byla to doba velké kolonizace pohraničních oblastí Království českého. Hranici mezi českým a polským královstvím tehdy ( pol.13.stol.) tvořily řeky Odra a Ostravice. Hrad Landek jako hraniční pevnost sloužil coby protiváha polskému Slezskoostravskému hradu.

První písemná zmínka o hradu pochází až z 2.srpna 1297 (z doby vlády čes. krále Václava II.), kdy došlo v Morav.Ostravě mezi olomouckým biskupem Dětřichem a těšínským knížetem Měškem k sepsání smlouvy o hranicích.

Na hradu sídlil šlechtic, držitel panství, které v té době bylo součástí knížectví opavského. Území východně za Ostravicí bylo polské. V letech 1300-1306 bylo toto území připojeno k českému státu. Trvale je však připojil až v roce 1327 král Jan Lucemburský. Tím jak se posouvala hranice českého království, klesal i strategický význam Landeku.

Prvním historicky doloženým držitelem hradu a panství landeckého (včetně města Hlučín) byl Siegfrid (Žibřid) Baruth.

Po smrti opavského knížete Mikuláše II. a po dosažení plnoletosti jeho čtyř synů v roce 1377, došlo se souhlasem císaře Karla IV. k rozdělení dědictví. Mladším bratřím Václavovi a Přemkovi připadla jižní a východní část Opavska s hradem Landekem. K tomuto dílu patřila též ves PETŘKOVICE (Petrzkowicz), jejímž držitelem byl Pašek. Je to první dochovaná písemná zpráva o naší obci. Název naši obce je odvozen pravděpodobně od českého lokátora Petra. Je zřejmé že vesnice vznikla za doby velké kolonizace v pol. 13. století a byla osídlena osadníky z německých zemí Thűringen a severní části Horního Saska.

Zde rozhraní říší bylo.
Dávno je, bože, tomu, co Landek změnil líc.
Co z toho všeho zbylo?
Lesnatý vršek s hospodou – a pak už nic.
Výhled však nádherný tu na všechny je strany,
k Německu, k Polsku, do Hlučína, k horám;
přede mnou Morava své otevírá brány
a já zde na Slezské…

Citovaná báseň Viléma R. Chotaše z roku 1932 je možná jediným literárním textem, ve kterém je přímo zmíněna výletní restauraci na vrcholu zvaném Landek. „Lesnatý vršek s hospodou – a pak už nic,“ napsal autor. Bohužel, jednaosmdesát let po vzniku veršů už na lesnatém vršku není ani ta hospoda. Budova, v níž se poslední pivo vyčepovalo nedlouho po druhé světové válce, byla srovnána se zemí někdy kolem roku 1985.

Komunismus přežil na Landeku jen hostinec U Sněhoty na západním úpatí kopce ve směru na Černý les. Výletní podnik na samém vršku si ale v hustém porostu můžeme jen představovat. Pláň s romantickými výhledy zarostla, pryč jsou překrásné scenérie, které Chotaš opěvuje: „Výhled však nádherný tu na všechny je strany…“ Básník stvořil prvotně text politický, teprve v druhém sledu se kochá rozhledy až k Beskydám či do Polska v roli přírodního lyrika. Chotaš chtěl připomenout dvanáct let starou historickou událost, když byl kopec Landek v únoru 1920 odtržen od Německa (i s celým Hlučínskem) a připadl Československu. Rozhraní říší (pruské a rakouské), o němž básník píše, přitom Landek tvořil skoro dvě století - mezi roky 1742 a 1920.

Hranice tady bývala přísně střežena (za prusko-rakouské války v roce 1866), jindy téměř ignorována. Jisté je, že největší sláva výletní restaurace na Landeku se datuje do časů krátce před první světovou válku. Podnik totiž tehdy živili výhradně ostravští výletníci, pro které byl Landek nejbližším lesním útočištěm, hlavně pro obyvatele Přívozu, centra města, Hrušova i Slezské Ostravy, zatímco podél Odry přicházely na Landek nedělní rodinky z Mariánských Hor nebo z Hulvák. Právě před sto lety psal ostravský tisk o stovkách obyvatel černého města, které každou sobotu v podvečer či v neděli odpoledne zamíří do hostinců na Landeku a blízkém okolí s cílem občerstvit se a užít si „výhledy na průmyslové Ostravsko i vzdálené vrcholky Beskyd s obrovitými jehličnany“. Jen jedinou nevýhodu takový výlet měl: Pruské hostince oproti rakouským dříve zavíraly, německý „ordnung“ vyžadoval střídmost i v pití alkoholu.

Dnes je Landek přírodní památkou a dosud středobodem ostravských dějin. Praha ctí Vyšehrad, Ostrava by měla se stejnou vážností vzhlížet k tomuto návrší. Zatímco z Vyšehradu věštila kněžna Libuše hvězdnou slávu Prahy teprve někdy v devátém století, na Landeku zvěstovali lovci mamutů budoucí význam černé uhelné Ostravy už před pětadvaceti tisíci lety.

Libuše je přitom postavou výhradně mýtickou a pověst o její věštbě z vyšehradské skály nepotvrzuje žádný reálný důkaz. Zato archeologové přítomnost lovců mamutů na Landeku prokázali četnými nálezy a navíc snesli i dostatek důkazů, které z naleziště činí lokalitu evropského významu. Zdejší lovci totiž k udržení svých ohňů využívali „hořící kameny“ čili černé uhlí, což je vůbec jedno z nejvýznamnějších svědectví o dávném využití uhlí člověkem.

Zdroj: www.ostravablog.cz

Hřbet Landeku tvoří kra svrchnokarbonských (prvohorních) hornin. Jeho povrch je pak pokryt různorodými třetihorními a kvartérními sedimenty. Významně se na utváření tvářnosti území podílel hornickou činností člověk, neboť těžba černého uhlí zde začala již koncem 18. století. Mnohde se projevuje propadání povrchu nad starými důlními díly, místy jsou patrná ústí štol.

Na úpatí Landeku při levém břehu Odry si můžeme procházkou po stezce z Landek parku do Koblova prohlédnout skalní defilé s výchozy uhelných slojí v délce více než 2 km. U východní brány do Landek parku je udržován skalní odkryv bez dřevinné vegetace jako názorná ukázka zvrásnění karbonských sedimetů s výchozy slojí. Skalní defilé je tvořeno spodní částí ostravského souvrství, konkrétně petřkovickými a hrušovskými vrstvami. Sled vrstev sedimentů se stále opakuje – můžeme pozorovat různě mocné polohy světlých pískovců, prachovců, kořenových půd a uhelných slojí. Nad nimi pak bývají polohy jílovců. Na kontaktu petřkovických a hrušovských vrstev je vyvinuta poloha tzv. hlavního ostravského brousku – ten je, na rozdíl od ostatních usazených hornin, vulkanického původu a dokládá sopečnou aktivitu v karbonu. Cestou si můžeme všímat i nápadných změn ve zvrásnění – mění se sklon vrstev, někde jsou uloženy téměř svisle, jinde je jejich průběh horizontální.

Prostředí, ve kterém se horniny usazovaly, dobře charakterizují zkameněliny – ze živočichů jsou nejčastěji k nalezení schránky mlžů. Ve výchozech i sutích lze najit četné fosilizované zbytky plavuní, rostlin přesličkovitých a kapraďosemenných.

Flóra
Na Landeku původně převládaly dubové bučiny s javory kleny a mléči, habry, lípami a vtroušeně i jedlemi, jasany a dalšími dřevinami. Jejich až pralesovité zbytky stále ještě můžeme nalézt především na strmých svazích. Někteří jedinci buků lesních a dubů letních dosahují majestátních rozměrů. Bohužel poměrně hojné jsou porosty druhotného lesa s trnovníkem akátem, dubem červeným, borovicí lesní a břízou. Na stavu lesních porostů se projevil vliv rozsáhlé hornické činnosti, imisí i druhově nevhodného zalesňování v minulosti. Podél břehu Odry se šíří expanzní křídlatky. Jediným chráněným druhem květeny je lilie zlatohlávek. Její zdobné květy můžeme pozorovat v létě na několika místech.

Fauna
Z hmyzu byli na Landeku nalezeni například vzácní drabčíci, lesák rumělkový a někteří nosatci. Kamenitá, svažitá jižní strana Landeku je významným zimovištěm nejen pro ropuchy obecné, která se zde vyskytuje v počtu okolo tisíce jedinců, ale také skokanů štíhlých a hnědých a čolků velkých a obecných. Tito obojživelníci se rozmnožují ve slepém rameni řeky Odry. Nápadní zástupci živočišné říše jsou ptáci. Místy zachovalé lesní porosty nabízí vhodné podmínky pro život rozmanitých ptačích druhů – hnízdí zde například lejsek bělokrký, strakapoud prostřední, datel černý, žluva hajní a k vidění jsou zde i oba druhy žlun – šedá a zelená a mnozí další. V lese nacházejí vhodné podmínky netopýři.

Muzeum se rozprostírá na jihovýchodním úpatí vrchu Landek, který leží nad soutokem řek Odry a Ostravice. Landek byl v roce 1992 vyhlášen národní přírodní památkou. Je to světově známá lokalita z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Právě toto propojení hornického muzea jako technické památky a vrchu Landek jako národní přírodní památky s bohatou vegetací i zvířenou, dodává této lokalitě jedinečnost a přitažlivost. Landek je známý také unikátním nálezem Landecké venuše – 46 mm vysokým torzem ženy vyřezaným z krevele. Jedná se o jedinou štíhlou venuši v Evropě.

Muzeum bylo otevřeno 4. prosince 1993 na svátek sv. Barbory, patronky horníků. Stálá expozice je rozdělena do několika částí.

Podzemní expozice
Tato unikátní expozice se nachází ve štolách horních slojí skutečného historického dolu Anselm, kam návštěvníci sfárají důlní jámou v těžní kleci z historické budovy dolu ve stylu průmyslové secese. Cesta dolů je sice dlouhá jen několik málo metrů, přesto umožní udělat si představu o tom, jakým způsobem se horníci dostávali za prací každý den.

Expozice důlního záchranářství
Landecká expozice báňského záchranářství je největší svého druhu na světě. Představí vám vysoce náročnou a rizikovou činnost, bez níž by práce v podzemí nebyla možná, a techniku, která záchranářům umožňuje pohybovat se v prostředí, jež je v některých ohledech ještě nepřátelštější než kosmický prostor nebo hlubiny moře.

Exponáty a expozice volně rozmístěné v areálu

Exponáty na volné ploše zachycují zdejší lidské aktivity od doby kamenné v podobě sídliště pralidí, přes rozmach těžby reprezentovaný typickou průmyslovou architekturou, až po důlní techniku 20. století