Od jihovýchodu tvoří hranici katastru Petřkovic řeka Odra. Zde nad soutokem Odry a Ostravice se odpradávna vypíná do nadmořské výšky 280 m (tj. asi 76 m nad hladinou Odry) vrch Landek. Svůj název získal až ve středověku, a to se spojení německých slov das Land - země a die Ecke - roh,kout.
Tento kopec se proslavil řadou archeologických nálezů, které jej řadí k nejvýznamnějším nalezištím z doby kamenné ve střední Evropě. První obyvatelé na území Petřkovic žili na Landeku před více než 25 tisíci lety a byli to lovci mamutů. V ohništích byly nalezeny i zbytky kamenného uhlí. Výzkumy bylo dokázáno, že tyto zbytky pocházejí z uhelné sloje, která vychází na povrch Landeku přímo pod tábořištěm. V Petřkovicích tedy, podle dosavadních zkušeností, bylo prvně rozpoznáno kamenné uhlí a zde také dalo člověku poprvé blahodárné teplo.
Tehdejší lovci nebyli jen primitivní stvoření ale měli již umělecké cítění. Důkazem toho je nejvýznamnější archeologický nález na Landeku , tzv.Landecká Venuše. Tato 4.7cm vysoká figurka, vyřezaná z krevele, znázorňuje torzo ženského těla a svým zpracováním se vymyká obdobným „ Venuším“, spíše se uměleckým pojetím blíží současnému umění.
V následujících dobách až po první slovanské osídlení, se územím Petřkovic pohybovalo mnoho kmenů a národů. Pod Landekem se vytvořily obchodní stezky. Jedna vedla od západu podél řeky Opavy a navazovala pod Landekem na druhou významnější starověkou „magistrálu“, tzv. Jantarovou stezku. Tato probíhala od pobřeží Baltského moře,podél horního toku Odry, a dále Moravskou bránou na jih k moři. Putovaly po ní karavany kupců, kteří obchodovali mezi barbarským severem a civilizovaným jihem. Po těchto cestách se i pohybovaly různé kmeny a skupiny lidí, které putovaly za úrodnější půdou, lupem, nebo byly vytlačovány jinými ze svých území.
V 6. stol. začínají na naše území proudit první slovanské kmeny. Na vrchu Landek staví opevněné hradisko. Později bylo hradiště nahrazeno kamenným pohraničním hradem.
Hrad byl pravděpodobně založen za vlády českého krále Přemysla Otakara II.-„Krále železného a zlatého“, který kromě vedení mnoha vítězných válek , vybudoval množství měst, hradů a klášterů. Byla to doba velké kolonizace pohraničních oblastí Království českého. Hranici mezi českým a polským královstvím tehdy ( pol.13.stol.) tvořily řeky Odra a Ostravice. Hrad Landek jako hraniční pevnost sloužil coby protiváha polskému Slezskoostravskému hradu.
První písemná zmínka o hradu pochází až z 2.srpna 1297 (z doby vlády čes. krále Václava II.), kdy došlo v Morav.Ostravě mezi olomouckým biskupem Dětřichem a těšínským knížetem Měškem k sepsání smlouvy o hranicích.
Na hradu sídlil šlechtic, držitel panství, které v té době bylo součástí knížectví opavského. Území východně za Ostravicí bylo polské. V letech 1300-1306 bylo toto území připojeno k českému státu. Trvale je však připojil až v roce 1327 král Jan Lucemburský. Tím jak se posouvala hranice českého království, klesal i strategický význam Landeku.
Prvním historicky doloženým držitelem hradu a panství landeckého (včetně města Hlučín) byl Siegfrid (Žibřid) Baruth.
Po smrti opavského knížete Mikuláše II. a po dosažení plnoletosti jeho čtyř synů v roce 1377, došlo se souhlasem císaře Karla IV. k rozdělení dědictví. Mladším bratřím Václavovi a Přemkovi připadla jižní a východní část Opavska s hradem Landekem. K tomuto dílu patřila též ves PETŘKOVICE (Petrzkowicz), jejímž držitelem byl Pašek. Je to první dochovaná písemná zpráva o naší obci. Název naši obce je odvozen pravděpodobně od českého lokátora Petra. Je zřejmé že vesnice vznikla za doby velké kolonizace v pol. 13. století a byla osídlena osadníky z německých zemí Thűringen a severní části Horního Saska.
Zde rozhraní říší bylo.
Dávno je, bože, tomu, co Landek změnil líc.
Co z toho všeho zbylo?
Lesnatý vršek s hospodou – a pak už nic.
Výhled však nádherný tu na všechny je strany,
k Německu, k Polsku, do Hlučína, k horám;
přede mnou Morava své otevírá brány
a já zde na Slezské…
Citovaná báseň Viléma R. Chotaše z roku 1932 je možná jediným literárním textem, ve kterém je přímo zmíněna výletní restauraci na vrcholu zvaném Landek. „Lesnatý vršek s hospodou – a pak už nic,“ napsal autor. Bohužel, jednaosmdesát let po vzniku veršů už na lesnatém vršku není ani ta hospoda. Budova, v níž se poslední pivo vyčepovalo nedlouho po druhé světové válce, byla srovnána se zemí někdy kolem roku 1985.
Komunismus přežil na Landeku jen hostinec U Sněhoty na západním úpatí kopce ve směru na Černý les. Výletní podnik na samém vršku si ale v hustém porostu můžeme jen představovat. Pláň s romantickými výhledy zarostla, pryč jsou překrásné scenérie, které Chotaš opěvuje: „Výhled však nádherný tu na všechny je strany…“ Básník stvořil prvotně text politický, teprve v druhém sledu se kochá rozhledy až k Beskydám či do Polska v roli přírodního lyrika. Chotaš chtěl připomenout dvanáct let starou historickou událost, když byl kopec Landek v únoru 1920 odtržen od Německa (i s celým Hlučínskem) a připadl Československu. Rozhraní říší (pruské a rakouské), o němž básník píše, přitom Landek tvořil skoro dvě století - mezi roky 1742 a 1920.
Hranice tady bývala přísně střežena (za prusko-rakouské války v roce 1866), jindy téměř ignorována. Jisté je, že největší sláva výletní restaurace na Landeku se datuje do časů krátce před první světovou válku. Podnik totiž tehdy živili výhradně ostravští výletníci, pro které byl Landek nejbližším lesním útočištěm, hlavně pro obyvatele Přívozu, centra města, Hrušova i Slezské Ostravy, zatímco podél Odry přicházely na Landek nedělní rodinky z Mariánských Hor nebo z Hulvák. Právě před sto lety psal ostravský tisk o stovkách obyvatel černého města, které každou sobotu v podvečer či v neděli odpoledne zamíří do hostinců na Landeku a blízkém okolí s cílem občerstvit se a užít si „výhledy na průmyslové Ostravsko i vzdálené vrcholky Beskyd s obrovitými jehličnany“. Jen jedinou nevýhodu takový výlet měl: Pruské hostince oproti rakouským dříve zavíraly, německý „ordnung“ vyžadoval střídmost i v pití alkoholu.
Dnes je Landek přírodní památkou a dosud středobodem ostravských dějin. Praha ctí Vyšehrad, Ostrava by měla se stejnou vážností vzhlížet k tomuto návrší. Zatímco z Vyšehradu věštila kněžna Libuše hvězdnou slávu Prahy teprve někdy v devátém století, na Landeku zvěstovali lovci mamutů budoucí význam černé uhelné Ostravy už před pětadvaceti tisíci lety.
Libuše je přitom postavou výhradně mýtickou a pověst o její věštbě z vyšehradské skály nepotvrzuje žádný reálný důkaz. Zato archeologové přítomnost lovců mamutů na Landeku prokázali četnými nálezy a navíc snesli i dostatek důkazů, které z naleziště činí lokalitu evropského významu. Zdejší lovci totiž k udržení svých ohňů využívali „hořící kameny“ čili černé uhlí, což je vůbec jedno z nejvýznamnějších svědectví o dávném využití uhlí člověkem.
Zdroj: www.ostravablog.cz